Vymezení pojmů – vnitřní periferie, místo mezi místy, vágní terén
- prázdná místa, vágní terény se často vyskytují v samotných městských centrech, ale přece cítíme, že jsou okrajová – tím, že jsou na periferii provozu města („vevnitř, ale vlastně jaksi mimo něj“, Haluzík, s. 26) (nemají v městském organismu jasně danou „funkci“, přímo nepřispívají k jeho „funkčnosti“, provozu) -> užívá se označení vnitřní periferie města, periferie uvnitř města
- prázdná místa jsou ve městě všude kolem nás – pro představu: mohou být velká (nedávno zmizelé průmysly, nákladová nádraží, říční přístavy) / malá (zdivočelé křoví za zastávku MHD) / velmi malá (plevel a pár cigaretových nedopalků mezi dlažbou)
- tato místa jsou také často nazývána jako místa mezi místy – místa mimo naši běžnou trajektorii pohybu po městě (Michal Ajvaz), pokud už kolem nich chodíme, obvykle si jich nevšímáme
- (tato místa je obtížné pojmenovat, proto si dopomáháme výše zmíněnými termíny; spolehlivě se dají poznat podle plevelu, křoví tvořících ne-řád)
- vágní terén (z francouzštiny terrain vague, nový obsah mu dal katalánský filozof a arch. Ignasi de Sola-Morales Rubió) = „místo absence produktivity v současných metropolích“, prázdné místo v systému města čekající na znovuzařazení do tohoto (zrůdného) systému, místo, které pozbylo své (primární) funkce
- někdy se vágní terén vymezuje v kontrastu s ne-vágním protějškem (uklizený, funkční)
- proces zvágnění, zvágňování – proces dočasné ztráty kontroly (kontrola se může obnovit nebo vznikne vágní terén), může se stát s každým prostorem
2 typy vágního terénu:
- vágní terén v prostoru = „prostory, které se vzpírají organizaci (města) povahou terénu“ (M. Ajvaz), místa (mezery), které se při rozvoji města nedala využít kvůli svému přírodnímu charakteru (např. strmé zarostlé svahy)
- vágní terén v čase = místa mezi dvěma funkcemi, jedné funkce pozbyly, čekají na novou (může a nemusí přijít různě rychle) (např. zarostlé stavební parcely, zarostlá parkoviště, brownfieldy)
- prostor, ani čas města nejsou flexibilní – nečekají nečinně na to, až s nimi někdo něco udělá, ale začne fungovat příroda, spontaneita, vzpírají se plánovačům
- vágní terény = „časo-prostory vylučované městským organismem“ (Haluzík, s. 28)
- vágní terény – typicky velkoměstský fenomén
základní charakteristiky vágního terénu
- pocit „prázdnoty“ – respektive absence centrálního, jednotného kódu (jednotného smyslu a funkce), naopak mnohonásobnost kódů
- těžká uchopitelnost, nezapadají do běžných kategorií našeho chápání
- přechodový (liminální) charakter – není ani přírodou, ani kulturou, ani řádem, ani chaosem, ani uvnitř, ani vně řádu města
- místa na rozhraní různých celků – střet na hranici různých urbanistických řádů (na vnější hranici města – urbánní krajina -> suburbánní / venkovská / přírodní krajina; na vnitřní hranici města – struktura centra se proměňuje v městkou periferii; v centru – historické -> funkčně vydělené části města)
- nepředvídatelnost v prostoru, heterotopie – v prostoru města nám urbanistické uspořádání / řád napovídá, co můžeme očekávat za dalším rohem, můžeme se intuitivně pohybovat x vágní terén – nepředvídatelný, nevíme, co přijde, setkání s nečekaným)
- nepředvídatelnost pohybu – je těžké je najít, vniknout do nich, i když se proklestíme křovím, můžeme narazit na polorozpadlou zeď, která nám ale nedovolí jít dál -> je těžké jimi procházet
- nepředvídatelnost v čase – „nelze dvakrát vstoupit do vágního terénu“, vágní terény se velmi rychle mění (ať už samovolně nebo zásahy plánovačů), v momentě, kdy se zakreslují do map jsou už téměř minulostí (Epos 257)
- místo „horkých“ změn a interakcí – bez univerzalistického řádu města, působí zde současně řada procesů, aktérů („oficiálních“ x neoficiální, neviditelných, často ilegálních), míjejí se, mohou působit i proti sobě
- místa s velmi malou stabilitou, ošemetná místa – často zde cítíme chvění, vzrušení, zároveň se snažíme být ostražití, můžeme cítit i strach; souvisí s předchozími body – nefunguje zde řád, na který jsme navyklí z měst, působí zde různí aktéři, činitelé, tato místa se neustále mění, pokud nastane rovnováha, je vždy pouze dočasná¨
- určitá prekérnost těchto míst – zdá se, že jsou obyvatelná jen těmi, kterým vyhovuje okrajovost, opomíjenost; zároveň tito obyvatelé musí být dostatečně flexibilní, přizpůsobiví nepřetržité změně (různé rostliny, zvířata, lidé bez domova)
aplikace základních charakteristik vágního terénu na místo Slatiny
- Slatiny bychom mohli označit termínem vágní terén – jedná se o místo, které pozbylo své funkčnosti – jde o odstavenou část železnice, nyní její slepé rameno, tím se vyčleňuje z funkčního městského organismu
- na základě dvou typů vágního terénu můžeme zařadit jednu část Slatin k typu vágní terén v prostoru, druhou část k typu vágní terén v čase
- vágní terén v prostoru – zarostlé strmé svahy (nahoře svahu dříve zahrádkářské kolonie, dole už nefunkční železnice)
- vágní terén v čase – zpustlé zahrádkářské kolonie, prostor „dole“, řekněme hlavní prostor místa Slatiny – odstavená železnice
- pocit „prázdnoty“ – absence jednotného kódu, funkce (odkladiště starých pražců, zároveň navezené hlušina, stále nová a zanikající obydlí bezdomovců, …?)
- těžká uchopitelnost, nezapadá do běžných kategorií našeho chápání – „oficiálnější“ název Slatiny (Na Slatinách ale byla původně nouzová kolonie, na prostor původně funkční železnice se to tedy tak úplně nevztahovalo?), zároveň takové trojmezí mezi Vršovicemi, Strašnicemi a Zahradním městem, v různých článcích na internetu nazýváno všelijak, těžce pojmenovatelné
- přechodový (liminální) charakter – (opět) prorůstání bývalého industriálního prostoru přírodou, není však přírodní krajinou, rozhodně ne kulturní, absence řádu, zároveň ani ne úplný chaos – víceméně pevné body, které se od našeho začátku navštěvování Slatin nezměnily – umístění starých betonových pražců, betonových okruží s rezavou armaturou, polorozpadlé budovy, haldy hlušiny, …) (+ zvláštní harmonie věcí vyčleněných z provozu a přírody???)
- místa na rozhraní různých celků – blízké sousedství s fotbalovým stadionem Slavia, na druhé straně Slatiny „ohraničuje“ funkční vlaková stanice Eden (struktura centra se náhle mění ve vnitřní periferii), „zezadu“ městská část už patřící k Záběhlicím
- nepředvídatelnost v prostoru – mj. hlady hlušiny, nyní už obrostlé trávou – nepředvídatelné, co bude za nimi (při první návštěvě za poslední hlušinou bezdomovecká obydlí, při další návštěvě na stejném místě už jen odpadky; nalezení jiných obydlí v ještě zazší části prostoru Slatin)
- nepředvídatelnost v čase (viz předchozí bod; Slatiny při žádné návštěvě opravdu nebyly naprosto totožné jako při předchozí návštěvě)
- „horké“ změny, interakce (přesně nevíme, kdy byla navezena hlušina, ale je možné, že to bylo v době stavby nové železnice – tedy „oficiální“ zásah, zároveň neoficiální prorůstání rostlin, stromků mezi starými pražci)
- ošemetnost, malá stabilita – náhodná setkání se zvláštními lidmi, kteří se objevili neznámo kde, nepravděpodobné scénáře (ze „zadní“ častí Slatin (blíž k industriální budově, Záběhlicím) přišla paní s kufrem na kolečkách a podpatcích, ptala se nás, kde je, kde je město), také s lidmi bez domova – navzájem jsme se k sobě chovali ostražitě; setkání se zajícem
- prekérnost – obývání míst těmi, kterým charakter těchto míst vyhovuje – lidé bez domova, divoká zvířata (často zajíci), červení brouci mezi kamením, mnoho druhů rostlin (zejména: plané traviny, rostliny – ostružiní, ostřice, plané růže, bolševník, bodláčí, svízel, vlaštovičník…)
literatura
Při teoretickém nastínění tématu se opíráme zejména o publikaci Radana Haluzíka (HALUZÍK, Radan (eds.) a kol.: Město naruby: Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy. Praha: Nakladatelství Academia, 2020, 400 s.), také jsme nahlédly do knihy Non-places: introduction to an anthropology of supermodernity, jejímž autorem je Marc Augé. Pozornosti vřele doporučujeme prózy Michala Ajvaze (např. Druhé město), specificky pracující s městským prostorem, s existencí jiných světů (ve městě).
Autorkami jsou Magdaléna Aujezdecká a Edita Ehrlichová